Druhy fasád

Cihly, dřevo, beton. Pro celkový vzhled rodinného domu není až tak podstatné, který stavební materiál se použije. Zato venkovní fasáda je tváří vašeho domu a může jinak všední stavbě dodat vysokou přidanou hodnotu.

Fasáda rodinného domu představuje nejen estetickou prvek, ale zároveň chrání budovu před negativními vlivy vnějšího prostředí a tím zvyšuje životnost stavby. V dnešní době existuje nepřeberné množství možností jakou fasádu zvolit a čím ji vyšperkovat - od použití obkladových materiálů, až po nejjednodušší povrchovou úpravu fasády nátěrem fasádní barvou. 

• Fasádní omítky

Minerální omítky se u nás používají nejčastěji a jsou tvořeny z písku a pojiva. V minulosti to bývalo vápno, později cement nebo sádra. Při spojení těchto komponentů s vodou vznikne velice tvrdá paropropustná vrstva.

Nevýhodou minerálních omítek je vysoký stupeň nasákavosti, proto musíte zajistit ochranu proti dešti omyvatelným nátěrem. Omyvatelnost je důležitá, minerální omítky jsou totiž kvůli drsné struktuře velmi náchylné k zašpinění.

Takzvané šlechtěné minerální omítky bývají zabarvené již od výrobce, což se projeví ve větší barevné stálosti než při použití nátěru. Minerální omítky se na povrchu vyrovnají a utáhnou pomocí hladítka, ale snesou a umožňují také plastické zdobení pomocí škrabek.
Disperzní omítky jsou maximálně vodoodpudivé, což je u fasády vítaná vlastnost. I když jsou tyto omítky aplikovány jen v tenké vrstvě, přesto bývají velmi odolné a pružné. Navíc nevyžadují dodatečné svrchní nátěry a lze je tónovat do libovolných odstínů.
Silikátové omítky představují velmi vhodné řešení pro konečnou povrchovou úpravu historických a památkových objektů. Jejichž pojivem je draselné vodní sklo, proto jsou vysoce paropropustné i vodoodpudivé. Mohou být v různých odstínech, ale možnosti jejich zabarvení bývají dosti omezené.
Sanační omítky se používají pro stavby, které jsou následkem místních hydrogeologických podmínek vystaveny spodní vlhkosti a s tím spojeným výkvětem solí na povrchu omítky. Tento druh omítky se vyznačuje značnou porézností a tím pádem i velké paropropustností, a právě ta zabraňuje výkvětům solí a plísní.
Výběr fasádní omítky je mimo jiné podmíněn prodyšností celého systému. Tato podmínka se vztahuje i na výběr fasádního nátěru. Použijete-li nevhodný fasádní nátěr na jinak dobře sestavenou fasádní skládačku zakončenou správně zvolenou omítkou, můžete celý systém poškodit a vyřadit z provozu. Proto je nejlepší dát přednost ucelenému systému, který počítá i s kompatibilním fasádním nátěrem.
Zajímavým produktem jsou hliněné omítky, které jsou čistě přírodní a kromě hlíny a písku neobsahují žádné chemické přísady. Vyznačují se výbornými vlastnostmi: regulují vlhkost, akumulují teplo, jsou paropropustné, absorbují škodliviny. V suchém prostředí je můžete neomezeně dlouho skladovat a lze je nanášet na téměř všechny druhy podkladů.
Břízolit opět na scéně. U stavebníků se znovu oživil zájem o stříkané a škrábané omítky, které se u nás používají již desítky let. Svůj název tyto omítky dostaly podle obce Horní Bříza, kde se vyráběly. Používají se už od přelomu 19. a 20. století a jejich obliba pramení se zajímavého, lehce třpytivého povrchu a dlouhé životnosti, kterou lze počítat na dlouhá desetiletí.

Druhy fasádních obkladů

U kontaktních systémů se tepelná izolace (polystyren nebo minerální vlna o tloušťce 10 až 30 cm) upevňuje pomocí lepidla nebo pěny přímo na obvodovou konstrukci domu. Tento způsob se ovšem neobejde bez krycí vrstvy, obvykle tvořené omítkou na speciální armovací síťce, a penetračního nátěru.
Vlastní povrch fasády mohou tvořit keramické klinkerové pásky, cihelné obklady nebo pásky z břidlice či jiného druhu obkladového kamene. Druhou možností, jak zakončit lícový povrch zateplovacího fasádního systému, jsou probarvené tenkovrstvé omítky. V případě zateplené fasády ani jiná než tenkovrstvá omítka není vhodná, protože klasická jádrová omítka se štukem by mohla na izolačním "polštáři" popraskat.
Druhá skupina fasádních zateplovacích systémů se nazývá bezkontaktní a je zastoupena především takzvanými zavěšenými fasádami. Nejprve se na zeď upevní izolační vrstva z tvrzené pěny nebo desek z minerálních vláken a pak se tato izolace pokryje vnějším pláštěm, který ji chrání před povětrnostními vlivy.
Většina typů zavěšených fasád pochází ze Skandinávie či Kanady. Protože jsou to země s tradičně studeným podnebím, je možné tepelně izolačním schopnostem věřit.
Tyto promyšlené systémy se tak označují různými přívlastky, například provětrávané, samonosné, se zadní ventilací, s plošným přisáváním vzduchu, bezmaltové atd.
Samotné provedení zavěšených fasád spočívá v použití rastrů z dřevěných latí nebo kovových profilů a kotev, na které se fasáda upevní. Vzniklá vzduchová mezera mezi obvodovou konstrukcí a fasádním systémem vytváří "komínový" efekt sloužící pro odvětrání případné zemní vlhkosti a kondenzátů.
Do této mezery se také mohou vkládat (i dodatečně) izolační materiály v podobě minerálních vláken či polystyrénu. U některých systémů dokonce tyto samonosné konstrukce zvyšují pevnost obvodového zdiva, a tak výrazně zlepšují mechanické vlastnosti konstrukce stavby.
Na připravené rastry se pak upevňuje vnější plášť, například ve formě desek s vrstvou minerální omítky, vlákno-cementových prvků, profilovaných prken, plastových či kamenných panelů, betonových kamenů, ale třeba i kovových či skleněných tabulí. Další výhodou zavěšených fasádních systémů je, že v případě potřeby je můžete rozebrat s možností znovu je složit.
Pomocí zavěšené fasády lze proměnit například dřevostavbu na nedobytně vyhlížející kamenný dům nebo vilu s keramickým obkladem.

©